Vstupme do nových věcí
Kvůli koronaviru se změnil život všem lidem. Co se to kolem nás děje? A jak se máme se vzniklou situací vyrovnávat? Co od nás Pán nyní očekává? Je to „problém“ anebo „příležitost“? Nebeský Otec nás neopustil, ale učí nás nové lekci důvěry.
David Loula
Milí přátelé v Kristu,
poprvé vám píšu kázání formou dopisu. Můžete si ho též poslechnout ze záznamu. Tato situace nás poněkud zaskočila, věci byly tak hezky rozběhnuté a najednou jsme od sebe oddělení a zvykáme si na novou situaci a přitom nevíme, co bude dál. Můžeme se naučit novým věcem, nově poznáme Pána Ježíše, nově se mu naučíme důvěřovat, spoléhat na něj. Pán řekl, že ještě jednou otřese vším stvořením a promění je, aby zůstalo jen to neotřesitelné. Známe Ježíšovo podobenství o dvou stavitelích, jeden stavěl na písku a druhý na skále. Prvnímu celý dům spadl a druhému zůstal stát. Naše životy jsou nyní podrobeny této zkoušce, kdy přišel příval a všude je zmatek, plno vody, bahna, klád… Zatím nevíme, kdo stavěl na dobrých základech. To se ukáže až příval pomine.
Před časem jsem měl u nás ve sboru kázání o tom, že se máme připravit, protože nastává období velkých změn. Nyní se to děje. Nevím, zda jsme připravení. To se ukáže. Loni jsem mluvil o roce 2020 jako o roku přehození výhybky. Jak pro náš národ tak pro nás jako jednotlivce. Vnímal jsem to silně i kvůli tomu, že je to velká příležitost, protože v tomto roce uplyne 400 let od bitvy na Bílé hoře a 350 let od úmrtí Komenského. Pán skrze své proroky ukázal, že chce po 400 letech útlaku náš národ vyvést z otroctví (mentality otroků) tak jako vyvedl izraelský národ z Egypta. Stále tomu věřím. A také výročí Komenského je velkou výzvou přijmout duchovní odkaz jednoho z našich největších osobností.
Co se tedy děje a jak bychom se k tomu jako křesťané měli postavit? Mám za to, že to má tři roviny – osobní, církevní a národní. Pokusím se ukázat, co se děje a jak na vzniklou situaci reagovat. Vždy, když do našich životů přijdou těžkosti, je možné se na ně dívat dvěma způsoby – první je snaha se těžkostí co nejrychleji zbavit jakýmkoli způsobem a druhá je dotazování se Pána, co nám tím chce říci, a co se máme naučit. Jinými slovy je to možné považovat za „problém“ a nebo za „příležitost“. A od tohoto postoje se odvíjí i to, jak se v dané situaci zachováme.
Na osobní rovině považuji tuto situaci za zkoušku, neboli Boží výchovu. V listu Židům ve 12 kapitole od začátku se píše: „1 Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, 2 s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu. 3 Myslete na to, co všecko on musel snést od hříšníků, abyste neochabovali a neklesali na duchu. 4 Ještě jste v zápase s hříchem nemuseli prolít svou krev. 5 Což jste zapomněli na slova, jimiž vás Bůh povzbuzuje jako své syny: ‚Synu můj, podrobuj se kázni Páně a neklesej na mysli, když tě kárá. 6 Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna.‘ 7 Podvolujte se jeho výchově; Bůh s vámi jedná jako se svými syny. Byl by to vůbec syn, kdyby ho otec nevychovával? 8 Jste-li bez takové výchovy, jaké se dostává všem synům, pak nejste synové, ale cizí děti. 9 Naši tělesní otcové nás trestali, a přece jsme je měli v úctě; nemáme být mnohem víc poddáni tomu Otci, který dává Ducha a život? 10 A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti. 11 Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli. 12 ‚Posilněte proto své zemdlené ruce i klesající kolena‘ 13 a ‚vykročte jistým krokem‘, aby to, co je chromé, docela nezchromlo, ale naopak se uzdravilo.“
Nebeský otec nás miluje a proto nás chce někam posunout. Z toho důvodu nás vychovává. Výchova je důkaz Boží lásky, Božího zájmu o nás. Dnes někdy rodiče považují za přednost, když své děti nechají růst jako dříví v lese. Ovšem to není projev lásky, nýbrž buď slabosti a nebo lhostejnosti. A náš nebeský Otec není slabý či lhostejný že by na naši výchovu rezignoval. Teď jsme doma s dětmi a tak chodívám na procházky do lesa s naší tříletou Miriam a sedmiletou Kesíou. Miriam občas zakopne a spadne. Má ve zvyku začít křičet a brečet a čeká až ji někdo zvedne. Já jsem cítil, že ji už nemám zvedat, protože se už může zvednout sama. A taky že jo. Když to několikrát vyzkoušela a nefungovalo to, tak se naučila vstát sama. Něco jí tím učím – že už je dost statečná a silná na to, aby se zvedla. A v životě se jí toto pravidlo a informace bude hodit: Otec mi důvěřuje, že už jsem, velká holka a sice můžu někdy spadnout, ale nemusím kvůli tomu dělat hysterii, dokážu zase vstát. V lese máme vyvrácené stromy a Kesía chodí po neodvětvených kmenech, které jsou třeba přes metr nad zemí. A jednou došla už skoro nakonec a začala se bát a plakat. Nemohl jsem se k ní dostat a ani jsem nechtěl – věděl jsem, že to dokáže. Čekal jsem na ní na konci stromu a ona tam skutečně došla. Překonala svůj strach z toho, že spadne. Věděla, že tam jsem. Dívala se na mne a dokončila úkol, který si předsevzala. Co jsem jí tím učil? Že jí důvěřuji, že zvládne překonat svůj strach a dokončí svůj úkol. To se jí v životě bude hodit. Ne že to tatínek udělá za ní, ale že jí drží palce, fandí jí, povzbuzuje jí a dívá se jí do očí. Ale kdybych ji ze stromu sundal, něco důležitého by se nenaučila.
A takto je to i s naším nebeským otcem. Učí nás mu důvěřovat. Ježíš zavolal Petra, aby k němu přišel po vodě. To je šílené. A Petr vystoupil z lodi a šel k němu. Vtom přišla bouře – nevíme, zda byla od Boha, od ďábla nebo jen taková ta přírodní. Petr se začal topit a volal o pomoc. Ježíš ho něčemu učil – učil ho žít z víry a pohybovat se v nadpřirozené oblasti života. Kdyby ho hned chytil a nedošlo k tomu topení, Petr by se nenaučil jednu důležitou životní lekci. Podobě tak když Ježíš spal v lodi a byla bouře. Možná spal schválně, protože chtěl dát prostor učedníkům, aby ukázali, zda už umí používat jeho moc. Nejde o to, abychom se stali nezávislými na Bohu, naopak. Jde o to, abychom se v závislosti na Bohu stali dospělými a uměli jsme naplno využít Boží moc a dary, které nám dal k dispozici. Aby Ježíš žil v nás a mohl se skrze nás svobodně projevovat.
Ježíš nás vychovává, aby naše životy byly krásnější, svatější, abychom na sobě nosili jeho slávu a svatost. Vychovává nás k podílu na své svatosti. A to bez bolesti nejde. Rozumíme tomu?
Nedávno jsem v Bibli objevil jeden zajímavý verš: „Kdo spoléhá na svůj rozum je hlupák, ale kdo žije moudře, unikne zlému.“ Př 28,26. Zvláštní, že? Přirozeně máme za to, že kdo používá svůj rozum, je rozumný. Co tady Pán říká? Kdo spoléhá na svůj rozum, je hlupák. Bůh nám dal rozum abychom ho používali, ale přitom jsme na něj nespoléhali. Někdo může být hodně rozumný, inteligentní, vzdělaný, ale nemusí být moudrý. Moudrost je v srdci a vede člověka k praktickému životu podle Boží vůle. Vzdělanost není moudrost. Ale může se v moudrost přetavit. Takže se nyní můžeme učit Bohu důvěřovat novým způsobem v nových situacích. Zatím jsem jen překvapení, ještě jsem se z toho šoku nevzpamatovali, ještě podvědomě jedeme ve starých kolejích. Ale je nejvyšší čas na směnu vnitřního nastavení, softwaru.
Co se máme naučit jako církev? Byli jsme nějak zvyklí fungovat a bylo těžké si představit, že by vše bylo jinak. Teď nemáme bohoslužby, nefungují aktivity, sbor je zavřený a jediný vzájemný styk je prostřednictvím internetu, telefonů a nebo malých tajných setkání. Já bez společenství nemohu být, takže pokračujeme v malých Davidových stáncích. Prostě underground. Ale není to kvůli mně, spíše cítím nutnost uctívání Pána a modliteb za naši zemi. Je to naše zodpovědnost stát v modlitbách na stáži za naši zemi a národ. Takže modlitba, nebo modlitební život církve je to, co Pán chce obnovit. Díky Bohu, že nám nikdo nebere modlitbu a slovo Boží. Možná zjistíme, že církev je větší, širší, rozmanitější a krásnější, když virtuálně nakoukneme do jiných sborů a poslechneme si jiné kazatele. Ale jsme snad závislí na kazatelích? Vždyť každý máme doma Boží slovo a umíme číst. Duch svatý nás chce uvést do nové intimity prostřednictvím osobního a rodinného společenství s Bohem. Začněme číst v rodinách slovo Boží, vyhraďme si na to pravidelný čas a uvidíme změnu v rodinách i našich životech. Také skončily mnohé služby, aktivity, které nebyly od Pána a buď běžely ze setrvačnosti anebo byly udržovány v chodu z vůle člověka. Co když Pán má něco nového, lepšího, co nám ani na mysl nepřišlo?
Já stále věřím v církev, jak je psáno v apoštolském vyznání víry: „Věřím v církev obecnou, svatých obcování…“ To nikdy neskončí, ale formy tohoto obcování svatých se mohou měnit. A teď, když se ten rozjetý vlak, který již celá staletí jel rychle kupředu, zastavil, není to snad pro nás příležitost změnit směr, ptát se Pána, jak to má dál fungovat? Také mám za to, že nás Pán chce reorganizovat, abychom byli lépe připravení na pronásledování a uměli jsme přežít i v těžkých dobách.
A pak je tu náš národ. Ve své většině nevěřící národ. Co se má skrze tuto situaci s epidemií koronaviru naučit? Nejprve zmíním několik věcí, které jsou pozitivní a ukazují na duši českého národa, vnitřní podstatu českých lidí. 1. Solidarita. Lidé si začali vzájemně pomáhat, cítí soudržnost, jsou ochotní se obětovat a nasadit pro druhé, pro sousedy či potřebné. Všude je plno dobrovolníků, lidé šijí roušky a dávají je zdarma k dispozici. 2. Podnikavost. Ukazuje se, jak jsou Češi schopní rychle reagovat na novou situaci novými nápady – celé Česko šije roušky, celé Česko peče chleba, hned byl vynalezen originální respirátor, továrny během pár dní či dokonce hodin změnily výrobu na roušky či desinfekce , rychle vznikl systém předávání informací o potřebných lidech, kteří jsou v karanténě atd. 3. Humor. Od začátku krize vznikly tisíce vtipů, které se lidem hned vyrojily v hlavách a mají svůj význam, protože posilují vnitřního člověka. 4. Kultura. Ta se přesunula na internet, ale funguje dál. Hned vzniklo několik krásných písní, které národu dodávají odvahy, vychovávají, povzbuzují a vyjadřují emoce lidí v současnosti. A mnoho dalšího.
Zároveň je to nejtěžší teprve před námi, protože skutečná krize, která se dotkne všech lidí nás ještě čeká. Zřejmě přijde ekonomická krize a nemusí být jediná. Národ projede velkou zkouškou. Ukáže se, co v nás skutečně je. Lidé stále očekávají, že se věci vrátí do starých kolejí, do normálu. Myslím, že svět, jaký jsme znali, je pryč. Už se nevrátí. A nemá se vrátit. Jsou před námi dvě cesty – cesta Boží, cesta toho Zlého. A teď stojíme na křižovatce, projíždíme výhybkou, stará kolej končí a jsou zde dvě, které vedou opačným směrem. Kterou si zvolíme? Obrátíme se ke Kristu, staneme se národem, který je učedníkem Hospodinovým a budeme požehnáním světu? Nebo se vydáme jiným směrem a přijde jiná nesvoboda, nová totalita, kontrola lidí, zavřené hranice, sledování lidí, pronásledování křesťanů? „Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro, i smrt a zlo… Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu. Na něm závisí tvůj život i délka tvých dnů.“ Dt 30,15.19.20
Jeden biolog dělal pokus s housenkami. Umístil housenky na okraj květináče, ve kterém byla chutná rostlina. Seřadil je těsně za sebou tak, že jedna navazovala na druhou. Začaly chodit a každá následovala tu, která byla před ní. A tak dlouho tam malí tvorečkové lezli až zemřeli vysílením a hladem. Někdy je těžké měnit směr a vydat se novou cestou. Ale malý kousek od nás je Bůh se stromem života, najdeme odvahu změnit směr a přistoupit k němu?
A my jako křesťané máme hrát klíčovou roli v přehození výhybky tím správným směrem. Jak v duchovní oblasti tak v praktické. Ovšem nikdo jiný za náš národ na modlitbách a bojovat nebude a také nikdo jiný nepřinese dobrou zprávu, která by náš národ zachránila. Je to pro nás nyní velká příležitost.
Mám vás rád.
David Loula
