O moudrosti, hlouposti a časech krize
Kazatel 9,13-18 – 10,20, Moudrost je lepší než síla
Jan Škrabánek
Ahoj, dobrý den!
Dnešní kázání je trošku zvláštní, protože je to první on-line kázání vzhledem k epidemii koronaviru.
Je namluvené v obýváku, chvilku před půlnocí, ale i tak doufám, že to někoho potěší. Mám v plánu pokračovat v Kazateli – v biblické knize Kazatel, kterou bych četl dál, tam kde jsme skončili.
Takže od 9.kapitoly, 13.verše bychom dnes došli až do 10.kapitoly 20.verše, což je v podstatě celá 10. kapitola.
A jak to tedy v téhle knize je, je tam několik témat, která se různě prolínají a je to nabité informacemi, je to nabité hutnými tématy, tak se tím nějak prokoušeme, zkusíme to někde vzít trošku víc z rychlíku, někde se zastavit a co mě na tom překvapilo, jak je to vlastně aktuální, jak ten text mluví do dnešní situace a tak možná někde se u toho zastavím, ale vždycky mě to potěší, když vidím jak Bible má vždycky co říct. Začnu tedy číst 1.oddíl, je to 9.kapitola, 13.verš a dál…
„Viděl jsem pod sluncem také tento příklad moudrosti a připadá mi významný: Bylo jedno malé město a v něm hrstka lidí. Přitáhl na ně mocný král, a když je oblehl, navršil kolem něj mohutný val. V tom městě byl jeden chudý mudrc a ten je svou moudrostí zachránil. Potom si ale na toho chudáka už nikdo nevzpomněl. Souhlasím, že „Moudrost je lepší než síla“. Moudrost chudáka však bývá v opovržení a jeho slova nikdo neslyší.
Lepší je slyšet klidná slova moudrých než povyk vládce hlupáků.
Moudrost je lepší než válečné zbraně – jediný hříšník však zničí mnoho dobrého.“
Tak někdy, když přijde nějaký složitý čas, nějaká krize, nějaké okolnosti, které jsou těžké, náročné, tak se podíváme na lidi kteří nás vedou, podíváme se na lidi, kteří jsou mocní mezi námi, kteří mají tu sílu a vlastně vidíme, že ta síla kterou mají vlastně nestačí, že možná nejsou schopni nás vysvobodit z té situace, nějak nás v té situaci vést, i když v době klidu se zdáli být k tomu vybavení. A tak každá krize odhaluje, co je v lidech a vlastně ukazuje na slabiny jak vůdců, tak jednotlivých lidí a slabiny celého systému. Tady v tomhle textu máme situaci, která je taky nějakou krizí. Je to něco, co Šalomoun říká, že sám zažil, viděl ten příklad. Bylo nějaké malé městečko, v něm hrstka lidí a přitáhl na ně král, začal stavět val, aby ho dobil a nějaký chudý mudrc, který byl velice moudrý, to město zachránil moudrostí. Není tam psáno jak. Mohla to být diplomacie, mohla to být nějaká válečná taktika, mohlo to být cokoliv.
Máme třeba v 2.S amuelově příběh o tom, jak Joab pronásleduje Šéba do jednoho z izraelských měst a je tam stará paní, která přijde na hradby a říká mu: „Proč chceš to město zničit?“ „Já nechci zničit to město, já chci jen dostat toho jednoho zrádce, toho jednoho člověka.“ A ona říká: „My ti hodíme jeho hlavu přes hradby“ – a vlastně ona taky zachrání to město takovouhle, dá se říct moudrostí nebo minimálně schopností nějak akceschopně reagovat – a taky tam nemáme zaznamenané její jméno. Nevíme co to bylo za paní a moudrý člověk dokáže prostě v takové krizi víc než člověk, který má nějakou moc, nějaký vliv, nějakou sílu.
Ten text, který dneska budeme číst, bude takovou ódou na moudrost a zároveň varováním před hloupostí . Jenom třeba tady v těch pár verších které jsem přečetl, tak moudrost nebo moudrý je zmíněný 7x a ta hlavní myšlenka je přesně taková jak říkám: moudrost je víc než síla především proto, že moudrost má skutečné výsledky. Možná jste někdy slyšeli takové rčení, že se říká, že jde člověk na něco jako s kanonem na vrabce. Prostě když je nějaký úkol, který je potřeba řešit, tak ne vždycky hrubá síla to vyřeší nebo hrubá kupní síla v penězích. Ale moudrost, ta Boží moudrost, tak to je to,
co může přinést nějaký výsledek a najednou v čase krize my hledáme lidi, kteří mají odpovědi, kteří dokážou věci pojmenovat , dokážou najít řešení a najednou to vychází najevo, že vlastně veškeré HDP, veškeré peníze světa nejsou všechno.
Pojďme dál. Po té moudrosti není vždycky ve společnosti poptávka, není to vždycky vážené a ten text o tom bude dál mluvit, že vlastně v tom společenském žebříčku vystoupají nahoru a do důležitých pozic lidé, kteří nejsou kompetentní, protože moudrost je vlastně chtěná v čase krize, ale v tom běžném čase po ní lidé zas až tolik netouží, zas až tolik po ní nevolají a tak vidíme, že i na toho mudrce z našeho příběhu vlastně pak lidé zapomněli, už si na něj nevzpomněli, potom co je vytáhl z té krize. A je tam taky psáno, že: „Moudrost chudáka bývá v opovržení, jeho slova nikdo neslyší.
Lepší je slyšet klidná slova moudrých než povyk vládce hlupáků.“ Tzn. že ten hlas moudrých často zanikne a příčina může být právě kvůli tomu, že ti vládcové hlupáků, ti lidé, kteří jsou nějak v moci postavení, ale nemají tu moudrost, ještě dělají povyk, halas, balast, že prostě jsou slyšet až moc a přes ten balast, přes ten lomoz, který dělají, tak vlastně zaniká ten klidný hlas moudrosti.
Já jsem si všiml i v práci nebo v různých situacích, že existují lidé, kteří mají hrozně dobré schopnosti sebeprezentace a dokážou vytvářet dobrý dojem, dokážou přijít na schůzku a prezentovat nějaká data, podklady a ono to uklidňuje druhé a mají pak pocit, že mluví ten správný člověk, který má všechno pod kontrolou. Ale taky nějak v osobním životě nebo když stojíme v nějakých organizacích, kde máme nějakou zodpovědnost, tak je dobré si uvědomit, že to, že člověk je schopný dobré prezentace, je schopný nějakého povyku, je ho slyšet, je ho vidět, je nějaký výrazný, to vůbec neznamená, že ten člověk je lepší než někdo kdo je třebas víc introvertní a je někde na pozadí, je ten klidný a vždycky je lepší poslouchat ta klidné slova, pokud jsou to slova moudrosti, než povyk nějakého hlupáka.
Další věc: Moudrost je lepší než válečné zbraně, což jenom utvrzuje ten argument, že jediný hříšník však zničí mnoho dobrého. A to je téma, ve kterém ještě budeme dneska pokračovat . To vlastně následuje hned v tom dalším verši, ale je to taková smutná skutečnost veškeré lidské produktivity,
že vlastně věci, které je potřeba dlouho budovat s obrovským úsilím, tak se dají zničit hrozně snadno a když stavíte dům, tak vás to bude stát spoustu peněz, dva roky práce, projektování, úsilí spousty různých firem a dodavatelů nebo vás samotných, ale ve výsledku stačí prostě jeden blázen se zápalkami a benzínem a ten dům vám shoří za pár minut na popel. Jedna atomová bomba dokáže zničit město, které se budovalo staletí i tisíciletí. Takhle to je, že vlastně tvořit něco, budovat něco je vždycky složitější než bořit a ta hloupost dokáže zničit mnoho dobrého. Tzn. že vlastně my vidíme na jednom pólu moudrost, která má v sobě velkou sílu a z druhé strany vidíme, že stačí malá hloupost a to dobré se snadno zničí. Já nechci dneska přímo mluvit o té koronavirové infekci, epidemii, ale takový zajímavý příklad, který mě napadá, tak je třeba Jižní Korea. Tam hodně dobře trasovali ty první nakažené a asi se hodně dobře perou i s tou epidemií a vlastně tam bylo vidět, že mají zmapované ty první nakažené tou novou nákazou až do čísla 31 a pacient číslo 31 tak vlastně ty jejich kontakty se dobře mapovaly, protože jich bylo málo. Protože ten člověk se choval nějak rozumně nešířil tu nemoc dál a pak najednou byl pacient číslo 31, který v horizontu pár dní se pohyboval tak, že ten vir roznesl mezi tisíce lidí. Nevíme kolik lidí se reálně nakazilo, ale prostě tisíce lidí mělo šanci se nakazit a tak je vidět že může spoustu lidí dodržovat nějaká nařízení a dělat všechno dobře a stačí jeden hříšník, jeden člověk který možná neví co dělá, možná je nezodpovědný – a všechno to jde do kytek. To jsou takové dva paradoxy, s kterými se budeme v této kapitole vyrovnávat.
Pojďme dál:
„Vonná mast zasmrádne mrtvými mouchami,
trocha nerozumu přebije spoustu moudrosti.
A to už je tedy 10.kapitola a je to zase téma, které se v Bibli objevuje často, že aby se zkazilo něco dobrého, tak na to stačí malinko, třeba v Novém zákoně – stačí trocha kvásku a celé těsto se zkvasí.
A to my sledujeme v různém kontextu. Můžeme to vidět ve skupinách, že když máme nějaký kolektiv a do toho kolektivu přijde člověk, který je intrikán, stačí jeden člověk, aby rozvrátil ten kolektiv. To jsem i zažil osobně a je to drsné, jak vlastně stačí jeden člověk, aby rozvrátil fungující kolektiv.
Ta vonná mast, o které se tu píše, je něco dobrého, vzácného, voňavého a stačí jedna malá mrtvá moucha a vlastně se spustí proces kažení. A tak bacha na to, ale můžeme si to vzít i osobněji.
Můžeme se na to podívat i tak, že vlastně i v mém životě stačí jedna nějaká blbost a může se toho hodně podělat. Možná mám v životě věci, které mi přijdou jako nějaká drobnost, možná jsem se sebou spokojený, možná si říkám, že můj život je něco takového dobrého jako ta vonná mast a jsou tam nějaké drobnosti nad kterými mávnu rukou, je to třeba nějaká vlastnost kterou nechci řešit, říkám si třeba, že já občas prostě mám trošku nevhodný humor – no a tak o co jde – nebo občas jsem trošku tak nějak vznětlivej, ale vždyť o co jde – občas rád někoho pomlouvám, ale o co jde – ale bacha jestli se to týká i nás samotných, v našem životě se tyhle věci mohou vymknout kontrole. Takový klasický smutný příklad je jenom nějaký nevinný flirt, který skončí, já nevím fatálně, nákazou HIV, rozvratem manželství atp. Takže nepodceňujme ty drobné věci. Každá věc se může nějak zvrtnout a mít fatální následky. A pak tam vlastně čteme, že…
Moudrý má srdce na pravém místě,
hlupák ale na nepravém.
Rozvíjí se ten argument o moudrosti versus hlouposti a jak toho hlupáka poznáme?
Hlupáka na cestě poznáš po bezhlavosti;
všem dává najevo svoje hlupáctví.
A my můžeme někdy vidět lidi, kteří jsou takoví rozhodní zase, vypadá že mají ve všem jasno, jdou jasně za svým, ale určitá bezhlavost taky může být projevem hlouposti, toho že ten člověk se nezastaví, nezamyslí se, nedá si čas třeba ztišit se před Bohem, hledat jeho moudrost, hledat jeho slovo. Lidé, kteří mají ve všem hnedka jasno – tak bacha na to, protože to zase ukazuje na nějaké úzké tunelové myšlení, bezhlavost a posouváme se… Je tady zvláštní verš:
Před hněvem vladaře se z místa nehýbej,
vždyť krotkost napraví i chyby veliké.
Já bych nějak tak odtušil, že tím, že tady řešíme moudrost versus hloupost, tak že můžeme se dostat třeba do situace, kdy my jsme jako nekompetentně vedeni. A to zažije každý nebo aspoň ten pocit zažije každý, pocit že ten šéf to nedává a že ten šéf je v něčem špatný a nikdo z nás nikdy nebude mít dokonalého šéfa a můžeme být pod vedením, které je fakt nekompetentní a teďka je tu rada: „nehýbej se z toho místa, krotkost napraví i chyby veliké“ a někdy my máme třeba i tendenci utéct , najít si jiné zaměstnání, najít si jinou roli v rámci nějaké organizace, ale to co je, co se ukazuje, že možná třeba zas to působí tak okázale a hrdině, když třeba rezignujeme z nějakého principu, ale člověk, který rezignuje, který opustí to místo, tak vlastně nemůže přinést to dobro, nemůže vlastně vykonat tu svoji povinnost, nemůže zastat tu roli, kterou může hrát. Tak taky v Bibli to můžeme vidět, že byli lidé na vysokých místech v režimech, které byly nějakým způsobem nepřátelské třeba Izraeli, třeba Daniel nebo Josef a vlastně ve svém čase splnili určitou úlohu a taky vidíme třeba na příkladě Daniele, že to má nějaké meze, že člověk nemůže opustit nějaké principy, nemůže zapřít Boha, zapřít svoji víru, ale zároveň není na místě prostě ustupovat z toho místa, které máme a z té naší zodpovědnosti jen proto, že náš šéf je mizerný v tom daném případě.
Jdeme dál. Ta myšlenka s nějakým vedením, úspěchem, neúspěchem, strukturou organizací ,se rozvíjí od 5.verše:
Je hrozná věc, kterou jsem viděl pod sluncem, a sice omyl, jehož se dopouštějí vládci: Hloupým se nabízejí nejvyšší místa, ušlechtilí však vězí kdesi hluboko. Viděl jsem otroky sedět na koních a velmože jít pěšky jako otroky.
Teďka zase ta dnešní situace ukazuje určitou paralelu, že dokud je všechno v pohodě, tak skutečně nějaký žebříček lidské úspěšnosti neodráží kompetence lidí a neodráží to, co lidé dokážou, protože někteří lidé jsou zběhlí v tom, že dokážou hrát tu hru, dokážou se vyšvihnout, využít ty systémy, často se říká, že třeba prostředí velkých korporací je ideální pro sociopaty, protože prostě jsou tam jak ryby ve vodě a z toho lidé, kteří mají velké schopnosti, ale chybí jim možná ta nějaká ambice nebo potřeba toho sebeprosazení, tak zůstávají upozaděni. Berou menší peníze, mají míň pravomocí a potom často právě když přijde nějaká krize nebo nějaká situace, kdy je třeba opřít se o dobré lidi, toto může vycházet najevo. A nemělo by nás to překvapovat. Zase je to něco, co i Bible ví, že to tak je, že v tomhle čase než přijde Pán Ježíš, tak ty věci často budou naopak. Proto Pán Ježíš říká: mnozí první budou poslední a mnozí poslední budou první. Potom pokračuje Šalomoun a má tam takovou sérii přísloví. O každém tom přísloví by se dalo chvilku mluvit a já to tak proletím trošku spíš letem-světem a rozdělil bych to do pár takových sekcí.
První sekce nějak souvisí s moudrostí a naší produktivitou a našimi záměry:
Já to přečtu, je to verš 8. až 10.:
Kdo jámu kopá, ten do ní padá,
kdo boří zeď, toho uštkne had.
Kdo láme kamení, ten se jím zraní,
kdo štípá dříví, ten si tím ublíží.
Když nikdo nenabrousí otupené ostří,
je třeba přidat více sil,
moudrost však zmůže mnohem víc.
Kdo jámu kopá, ten do ní padá, to je vlastně přísloví, které zlidovělo mezi lidmi a dneska myslím, že většina Čechů vůbec nebude vědět, že má původ v Bibli. A je tu prostě vysvětlený ten princip akce a reakce. Když kopu jámu, někde prostě ubírám tu půdu, tak do ní můžu zahučet. Když zbořím zeď, která mě měla od něčeho chránit, tam může přijít had a uštkne mě. Často se mluví v posledních desetiletích o boření různých tabu a určitě jsou tabu, které je potřeba bořit a jsou věci ve společnosti špatné, které je potřeba nějakým způsobem bořit . Někdy se může stát, že boříme zdi a myslíme si, že nás čeká nějaká svoboda a když tu zeď zboříme, ve skutečnosti nás má ta zeď před něčím chránit. Ta zeď byla postavena z nějakého důvodu a jak ji prolomíme, tak potom se nemůžeme divit, když se stanou negativní věci, přijde ten had a uštkne nás. Líbí se mi i ten 10.verš, který se mimochodem používá do dneška jako nějaká metafora často i ve firmách a v práci: „Když někdo nenabrousí otupené ostří, je třeba přidat více sil. Moudrost však zmůže mnohem víc.“ Tzn. často vidíme lidi, kteří dělají práci neefektivně a hrozně se nadřou a přitom by stačila nějaká procesní změna, nějakým způsobem upravit to, jak tu práci dělat, dovzdělat se, přenastavit věci, pořídit lepší vybavení aby to šlo víc od ruky. Ale můžeme přemýšlet i o našem osobním životě. Možná se snažíme a nemáme ty výsledky, tak ještě přitlačíme místo abychom se zastavili a zeptali se Boha: „Nedělám někde chybu? Nemám změnit něco ve svém přístupu, ve svém životě nebo si možná potřebuju jenom odpočnout, dočerpat sil?“ Protože člověk, který pořád jede, tak vlastně už mu nemyslí mozek, nevymyslí lepší řešení…
A jedem dál. Je tam sekce 11 až 15 – a to je moudrost a naše řeč.
Uštkne-li had, než ho kdo uřkne,
slova zaříkávače už nic nezmohou.
Moudrý svou řečí získá přízeň,
tupce však zahubí jeho vlastní rty.
Hloupost je úvodem k jeho řeči,
po ní následují hrozné nesmysly;
blázen povídá dál a dál.
Člověk netuší, co se bude dít –
kdo jen mu prozradí, co bude dál?
Pachtění hlupáků unavuje,
vždyť ani netrefí do města!
Možná takovým klíčem, k těmhle veršům je hned ten první: „Uštkne-li had, než ho kdo uřkne,
slova zaříkávače už nic nezmohou.“ Tak si představte, že jste nějaký zaříkávač hadů – úplně jsem to nikdy neviděl – ale ten zaříkávač hadů má vlastně zabránit tomu, aby ten had uštknul. A když ho ten had uštkne než ho stihne zaříkat, tak k čemu je to zaříkávání? A tak je to s tou moudrostí. My můžeme mít moudrost, můžeme vědět jak by věci správně měly být a k čemu je nám to dobré, když tu moudrost nepoužíváme. Je to smutné, ale existují lidé, kteří si třeba postaví kariéru v církvi na tom, že dávají dobré rady a ty rady jsou skvělé a nedá se jim nic vytknout, ale jejich osobní životy nejsou postaveny na těch radách, které sami udílí a to, že já rozumím něčemu, že mi Bůh dává poznání , to že mi otvírá věci, to že mám moudrost, tak to není k ničemu, pokud já tu moudrost nepoužívám, podle toho nežiju, podle toho se neřídím.
Potom je tam to téma mluvení dál rozvinuté, téma mluvení, které třeba Šalomoun hodně rozpracovává v Příslovích a je to zase něco, co i já se neustále učím a musím říct, že to je moje hodně slabá stránka, ale třeba aspoň občas se mi povede, že když jsem v afektu, když jsem naštvaný, tak se rozhodnu prostě nereagovat nebo přejít něco mlčením a tu reakci si rozmyslet do dalšího dne nebo třeba si naplánovat, že se s tím člověkem sejdu za týden, kdy už nebudu v tom afektu nebo když mám rozepsaný e-mail, tak ho třeba nechat rozepsaný a přečíst si ho druhý den a je to ta naše řeč, která zase může být tím, co nás přivede k něčemu, čeho potom litujeme.
Už jsme skoro ve finále 16.verš až 20.verš:
Ten 20. si nechám úplně nakonec.
Běda ti země, když je tvým králem dítě
a tvoji velmoži zrána hodují!
Blaze ti, země, když je tvým králem šlechtic
a tvoji velmoži v pravý čas hodují –
pro posilnění, ne pro opití!
Pro zahálku se bortí krovy,
pro líné ruce teče do domu.
Pro potěšení se pořádají hody,
radost ze života víno přináší –
vše ale záleží na penězích.
Takže slyšíme, že je to požehnání pro zemi, když má kompetentní vedení.
Když ale v tom vedení je někdo, kdo má na starosti především nějakou svoji potěchu, aby si sám užil, aby se sám nějak obohatil, tak potom tam jsou ty zborcené krovy a ten dům do kterého teče a země je spravovaná způsobem, kdy se vlastně věci bortí, kde dochází k problémům.
Ale blaze zemi, kde ten šéf, ten šlechtic, ten král má zodpovědnost, hoduje v pravý čas pro posilnění ne pro opití a potom ty krovy budou zabezpečeny . Takovým určitým varováním do dnešních dnů, kdy čelíme složité situaci a každý na to může mít svůj názor a každý by se k tomu chtěl nějak vyjádřit, a každý ví, co dělá vláda špatně, co dělá kdo špatně, tak je tam:
Nezlořeč králi, byť jenom v mysli,
boháči nezlořeč ani v ložnici;
nebeské ptactvo to všechno rozhlašuje,
každé tvé slovo roznese na křídlech.
Naším úkolem tady na zemi není zlořečit našim králům a našim vládcům, našim premiérům, našim prezidentům, naším úkolem je modlit se za ně, přimlouvat se za ně, žehnat jim. Je to ten příkaz, žehnat lidem ve vedení, jak nám dává apoštol Pavel. Apoštol Pavel žil v době, kdy Římu vládl císař Nero. Takže on nebyl nějaký naivní, že by si myslel, že králové jsou všichni v pohodě, protože on zažil vládu jednoho z nejhorších panovníků, co kdy chodil po planetě Zemi. Ale dal nám to proto, protože věděl to, co dává smysl. To zlořečení k ničemu nebude, zato modlitba ještě může udělat divy a tím bych nás chtěl povzbudit. Naše vláda toho má teď spoustu na sebe naloženého a tak se modleme za to, aby to zvládli, aby dělali dobrá rozhodnutí, moudrá rozhodnutí, aby měli dost moudrosti, protože ta moudrost je právě tím, co přinese nějaký výsledek, právě tím, co přinese nějakou ochranu, je to vždycky jen o tom, kolik se naleje peněz do ekonomiky a do něčeho ostatního. A modleme se taky za to, abychom mohli vlastně vidět jak povstanou moudří lidé, ti kteří jsou schovaní teď v té společnosti, možná jsou kdesi hluboko, vězí kdesi hluboko, tak teďka je ten čas, kdy povstanou a kdy se najdou ti mudrci, ti starci, kteří zachrání naše města a tak žehnejme naší zemi aby tak mohla i touhle epidemií, touhle situací projít a aby se našli moudří lidé, aby Pán Bůh nám požehnal, že prostě z toho vyjdeme v pořádku a bez nějaké úhony.
